Téma týdne

Málo hezkých slov?!

12. listopadu 2015 v 17:30 | MiKi
Spoustě lidem ani nedochází, jakou mají slova váhu. Že slova mohou mrzet více než cokoliv jiného.
Nezáleží na tom, jestli jde o hádku, neshodu nebo pomluvy. Každý dříve nebo později může litovat toho, co řekl.

Bohužel ani mě se tato situace nevyhla a nespočetněkrát jsem litovala, že jsem řekla něco, co jsem neměla. Ale také je mnoho hnusných vět, které jsem asi neměla slyšet já a stále se mi v hlavě opakují. Když se s někým pohádám, alespoň se snažím omluvit, když už to skončilo hádkou. Všimla jsem si, že se strašně málo lidí dokáže omluvit, přitom jedno "promiň" dokáže zachránit tolik věcí!

Je to asi dobou, ale váha slov se docela zlehčuje jedná-li se o hezké slova. Myslím tím, když někomu řeknu "Mam tě ráda", tak si toho váží málo. Naopak, všímá si více věcí, které řeknu špatně.
Podle mého by se o hezkých věcech mělo dávat vědět. Když si někoho vážíme, když se nám něco a někdo líbí nebo taky mluvit o maličkostech, které nám dělají radost. Někdy už třeba nestihneme člověku říct, že ho máme rádi. Myslím, že stačí třeba kamarádce říct, že jí to sluší, poděkovat za dobrý oběd, říct člověku, jak je hodný, pochválit někomu tričko, poděkovat prodavačce za ochotu, i když se jedná o její práci. Mám pocit, jako by se tahle slova říkaly málo, přitom opravdu potěší.

I když si to neuvědomujeme, slova mohou hodně ranit. Kvůli slovům můžeme přijít o lidi, kterých si vážíme. Proto je dobré si všechno rozmyslet dříve než cokoliv vypustíme z úst. Mimochodem, co je špatného na tom říkat více hezkých věci?!

Do more of what makes you happy.

20. srpna 2015 v 17:31 | MiKi
Když dělám to, co mě baví, nemám čas na přemýšlení a už vůbec ne na negativní myšlenky. Ať už jde o výlet s kamarádkou, večeře v restauraci nebo dívání se na film. Děláním něčeho, co nás naplňuje a dělá šťastnými, zapomínáme na problémy a starosti. Je to takový můj lék na všechno.

Momentálně se nacházím v části života, která ke všemu nějak tak patří a to je odloučení s určitými lidmi. A musíte přiznat, že to není zrovna příjemná situace. Nesejde na tom, jestli je to rozchod nebo ukončení vztahu s kamarádkou. Je to prostě věc, kterou bychom nejradši nezažili.

Mohla bych přemýšlet nad důvody, proč k tomu všemu došlo, co jsem dělala špatně, ale nedělám to. Samozřejmě se najde za den chvíle, kdy na daného člověka myslím, ale nerozebírám to do hloubky. Přece jenom.. Nikdo jiný neví, jak se cítíte vy. Nikdo neví, co prožíváte a na co celkově myslíte. A když budete myslet pozitivně, všechno okolo bude snažší.

Najděte si něco, co vás bude bavit. Můžete číst, sportovat, uklízet, vyrábět, studovat, fotografovat, cestovat, vařit, věnovat se více rodině. Je tolik způsobu, jak trávit čas! A věřte mi, že když najdete správný koníček, nebudete mít ani čas myslet negativně!

Mějte se krásně!

Forever ❤

Otázky bez odpovědí

26. března 2015 v 20:15 | MiKi
Vždy je mi na nic, když myslím na to, co bude. Na budoucnost a na to, co mě vlastně v životě ještě potká. Třeba by bylo fajn, kdyby existovalo něco, co by nám řeklo, co se stane. Nebo alespoň napovědělo. Možná bychom se na danou věc mohli připravit. Ale bohužel je to všechno jenom na nás a to mě na tom děsí nejvíce.
Myslím trochu pesimisticky, ale například máte přítele, partera.. Plánujete společné bydlení, krásný život a takovou tu pohádku. Já neříkám, že se netěším na to, až si to s přítelem budeme plánovat taky. To je jasné, že ano. Ale teď nastává to.. co když se rozejdete? Co bude potom?
Netýká se to jenom toho.. celkově všeho. Jsem člověk, který věří, že vše má svůj důvod.
Kdybychom věděli, co se stane, možná by byl život jednodušší, ale na druhou stranu nezajímavý. Na co bychom se potom těšili?!
Ale koho nezajímá, jak to s ním bude? Jakou bude mít práci, s kým bude trávit zbytek života? Každý si pokládá podobné otázky.
Mě to upřímně zajímá a i když vím, že mě toho čeká ještě spoustu zlého, nečekaného.. bude dobře.
♥︎🔙Which one do you choose?🔜♡

Druhá strana strachu.

20. února 2015 v 19:10 | MiKi
Každý z nás má něco, o čem nikdo okolo nás neví. Něco, co se bojíme ukázat, tak to radši držíme v sobě.
Já to neberu tak, že se někdo bojí pavouků, někdo výšky, uzavřených prostorů a podobně. Tohle je o něčem jiném. Strach uvnitř nás je prostě něco, co neřeknete člověku na potkání, co vlastně trvá dlouhou dobu, než to přiznáte sami sobě.

"Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte."
Elbert Hubbard

Teď, když si citát čtu už asi po třetí po sobě.. zjišťuji, že bych si z toho měla něco vzít. Je fakt, že mám strach z ledačeho.
Například z lidí.. Minulost a zkušenost s lidmi mě nechctějí opustit, což mě utvrzuje v tom, že nevím, co mám od koho čekat. Bojím se někomu věřit. Docela nerada mluvím před více lidmi, i když to jsou kámoši.

Taky mám strach se zamilovat. Především protože vím, že jako holka stojím za prd. Což se teď, po několika měsících nejkrásnějšího vztahu, úplně projevilo.

Je toho bohužel ještě víc.

.

Chci hlavně říct, že není třeba se cítit jiný nebo zvláštní kvůli tomu, že z něčeho máme strach. Každý jsme nějaký a pokud najdeme člověka, kterému budeme moci důvěřovat, určitě nás pochopí a pomůže.

Proč nebýt "jiný"?!

12. července 2014 v 18:55 | MiKi
Myslela jsem, že teď, v moderní době se bude respektovat i to, že i láska mezi stejným pohlavím je přece taky láska. Upřímně se ani nedivím, když někdo takový vztah dlouhou dobu tají. Hlavně kvůli strachu, co na to řekne okolí a podobně. Určitě to chvíli trvá, než si člověk vlastně uvědomí, jaký je. Přitom to není nic špatného. Lidi by se neměli soudit a už vůbec ne kvůli tomu, koho mají rádi. Asi nikdy nepochopím ty, kteří si na ostatní kvůli tomuhle ukazují.
O coming outu jsem toho spoustu četla. Hlavně rozhovory se známými osobnostmi, které mají partnera stejného pohlaví. Známé osobnosti se aspoň trošku snaží lidem otevřít oči a popsat to, jaké to je, aby se dotyční také nebáli. Myslím, že je to opravdu těžké, přiznat to sobě, rodině, okolí. Smířit se s tím, že se některé věci změní. Ale je to lepší, než žít v napětí, ničit si život tím, že to nikdo neví. Představte si situaci, kdy je parta 4 kamarádů. Baví se o tom, jaká je to hrůza a ostuda, když se vedou za ruce dvě holky, když se líbají dva kluci. 3 se tomu smějí opravdu a ten čtvrtý se přetvařuje, protože ví, že by to chtěl i on. Musí to být nepříjemné.
Můj závěr je takový, že na tom není nic špatného, je to úplně stejně přirozené. Každý má svůj život, své práva a věc, jestli máte rádi osobu stejného nebo jiného pohlaví, nikoho jiného nemusí zajímat. Všichni se dívají jenom na vzhled, ale ví jenom dotyční dva, jaký je mezi nimi příběh. Teď mluvím celkově o lásce. Nikdy nevíte, do koho se zamilujete, kdo pro vás bude opravdu oporou. Výsledek toho je, že jsme všichni na jedné lodi, ať jsme takoví nebo takoví.

We're all the same.

Pohoda, klid

22. září 2013 v 19:22 | MiKi
Už 16. rokem bývám v malé valašské dědině. Jako správná cérka si svoju vesnicu budu chválit kde jen možu. Poďme na to.


Budu muset ale psát spisovně, česky. I ve škole nám náš "rodný" jazyk zakazují a přeučují nás na normální řeč. Je to zvláštní, když vyrůstáš někde, kde je tvůj přízvuk jiný - hodně dobrý, přejdeš do školy do města a tam tě za to kárají. Chodím tam už druhým rokem a stejně si mluvím po svém.
Jako malá jsem si vždycky říkala, že žiju na nejlepším místě na světě. Mám tu v podstatě všechno - nejlepší přátele, školu, obchod, hospody, tělocvičnu, několik hřišťí. Nic se neřešilo. Vstala sem, šla se podívat na zahradu, na dvůr za micákama (králíkama) a na slepky, sbírala sem jabka, za které sem pak dostávala odměny. Poté sem šla za babičkou jí pomoct s obědem, hrála si, šla na hřiště, kde vždy byli nějací kamarádi. Hráli sme schovku, honěnou, kopali si.. Všechno bylo krásné, bezproblémové, ne jako teď.
Musím vstávat o dvě hodiny dřív, než mi začíná škola, jen abych dojela do města, s kamarádama pomaly komunikujem jen přes facebook, není na nic čas, ale vesnice zůstala. Pořád stejná, až na pár věcí. Nové hřiště, nový park, nové cesty a chodníky. Jinak je to přesně jako kdysi před 10 lety.
Když mám už všeho dost, jdu se projít někam, kde nikdo není. Když mám chuť si s někým povídat, vím přesně, za kým mám jít. Když chci sportovat, jdu na zahradu a kopu si nebo vytáhnu kolo, brusle.
Po venku cítím jen kytky, vánek, a obědy sousedů. Žádné znečištění.
Je pravda, že jednu nevýhodu to má. Všichni o tobě všechno ví a musíš si držet pověst hodné holky. I když to mi problém nedělá, slušně vychovaná sem. A Když jdeš s nějakým kámošem po ulici, staří si na tebe ukazují, že se s ním tahám, chodím s nim a bůh ví co všechno. Ach ty drbny.. Ale co, jinak by to nebylo ono.
Jsem moc ráda, za to, že žiju tam, kde žiju. V budoucnu asi budu bydlet jinde. Ale teď si to užívám, jak nejvíce můžu.


Krásný zbytek dne. :)

Co od toho čekáš?

25. srpna 2013 v 14:56 | MiKi
Někdy opravdu nerozumím tomu, co lidé od života chtějí. Někdo chce být bohatější, někdo krásnější, někdo chce být oblíbenější. Ano, sama jsem si několikrát řekla, proč, zrovna já musím mít takový život, i když... vím, že si nemám na co stěžovat. Mám mámu, mám tátu, mám i ségru, dobré kamarády, mám vše, co potřebuji. Ale nerozumím dětem dnešní doby, které jdou s prosíkem za maminkou, ať jim koupí to a to, když to stejně nepotřebují. Máma jim to vysvětlí a ony začnou brečet a řvát přes celý obchod. Kéž by si uvědomili, že děti, například v Africe, jsou rády jenom za vodu. Doufám, že jim to jednoho krásného dne dojde.
Každý jsme si alespoň jednou řekli :"Už to nemá cenu." "Raději bych byl/a mrtvý/á." Jenže pomalu nám začnou docházet a probíhat hlavou věci, které máme rádi.. Třeba kamarádi, sport, zvíře, sourozenci, láska a věci dokola, pro které má cenu žít.
Život je dlouhá epizoda.. od chvíle, kdy se člověk narodí až po samotný konec. Každý máme své zážitky, vzpomínky, nejlepší přátele. Je zvláštní, jak v jednom okamžiku se může dít tolik věcí. Během chvilky se seznámíš s dalšími lidmi, během pár sekund se může rozpadnout vztah, během zlomku setiny, ti může před očima zmizet člověk do neznáma. Víte, co je nejvíce zvláštní? Dny, týdny, měsíce, roky upevňujeme vztahy. A i ten nejpevnější vztah můžete v pár sekundách úplně změnit, ne-li zničit.
Nejdůležitější na každém dni je, uvědomit si, že největší dar je to, že tu můžeme všichni být a žít! :)

girly tumblr - Google Search

Ano, jsem z vesnice.

10. srpna 2013 v 17:35 | MiKi
Celé tohle téma je pošetilé. Aspoň pro mě, člověka, který jezdí pořád na bruslích, na kole, chodí pěšo. A proč? Protože jsem z vesnice. Nevadí mi, že když se chci dostat ke kamarádce na druhou stranu vesnice, jdu pěšky. Je to zřejmě proto, že bydlí jen kilometr ode mě a jsem zvyklá, ale, že do města, které je 13 kilometrů daleko musím třeba jezdit o hodinu dřív, než chci, jenom proto, že mi pak nic nejede?! Jo, to naštve.
Takový zážitek je jen pro mě to, že autobusem vůbec jedu. Ano, preferuji vlaky. Největší peklo je, když musím čekat ze školy domů na autobus. Potom ještě přetrpět půl hodinovou jízdu a poté ještě deset minut chůze než se domů dostanu. Opravdu už zuřím, když je vedro a jako naschvál jede tooolik lidí, že se divím, když se normálně nadechnu.
Nevím, jaké to je, žít ve městě, jezdit metrem, tramvají. Vlastně mi to ani nevadí. Miluju život na vesnici.

Vans

Neexistuje cesty zpět.

23. března 2013 v 20:38 | MiKi
Vlak života je zvláštní fráze. Není to tak, jako když jedete ve vlaku. Vždycky se dostanete zpět. Jenže v životě to tak není. Nejde se už vrátit. Možná se na to dívám z pesimistického pohledu, ale jinak to nevidím. Spletete si směr jízdy, počkáte si na spoj zpátky. V životě uděláte chybu a už ji nijak nevrátíte.
Samozřejmě vlak života každý bere jinak. Třeba tak, že se chcete dostat na nějaký cíl. Během toho nastoupí noví lidé, nové zážitky, zkušenosti a vystoupí ten, kdo nás opustí, to, co už nemá cenu nebo něco, co v životě nechceme.
Každý máme svou trať neboli svůj život, své cestující neboli lidé, přátelé, příbuzní, rodina, své nehody neboli překážky, které v životě postihnou každého.
Jak mi právě nepsal kamarád : " Vlak života je o ničem, pokud nepřestoupíš na loď lásky. "

Tumblr_mk2p3lyudj1qia6hqo1_400_large

Nikdo ani nepomyslel, že něco takového bude.

22. února 2013 v 15:04 | MiKi
Proč je to tak? Malé děti ve 13 letech už kouří, holčičky se v 5. třídě malují k nepoznanému. Malí rošťáci ze školky nadávají kolemdoucím, místo toho, aby chodili na písek, dívali se na pohádky, chodili ven a přicházeli s odřenýma nohama.
Holky se kvůli nešťastnému zamilování řežou do žil. Babičky některých už mají i facebook. Zima je krátká a není taková, jako kdysi. Je tu stále větší znečištění. Jak ostatní, tak i já trávím více času na počítači, hlavně přes mrznoucí období.
Taky by mě zajímalo čím to je. Pokrok se strašně změnil, lidi se mění. Příroda nám vrací to, co jí pácháme. Nikdy už to nebude takové, jako kdysi, tak krásné. Ale tohle je 21. století. :)

-fccf886725d1296fa539_large

Všechno má svůj problém.

15. ledna 2013 v 21:02 | MiKi
Ať už jsou to jakékoliv věci, co nám působí radost, ať je to osoba, věc, sen, vždy se najde nějaký problém, důvod, proč stojí za to přemýšlet nad tím, jestli to má vůbec cenu.
Jestli mě chápete. Chcete nějakého kluka, je krásný, mladý, má sexy břicho, je vtipný, hodný, rozumíte si a skvěle se k sobě hodíte, jenže.. " Co na to řeknou ostatní?" "Co když to po týdnu skončí a já už ho nebudu mít ani jako kámoše?"
Každá pitomost má sebemenší problém! Chcete si koupit nějaký nový obleček, jste totálně rozuhodnuta, že ho chcete, stojíte v obchodě, hledíc na ten vysněný kousek a přeýšlíte. " Budu ho vůbec nosit?"
Nejhorší je ta pravda v tom. Podle mě si ale sny plnit musíme, když jde o lásku, tak po tom skočit po hlavě a nezajímat se o názory druhých. Pokud jde o jinou věc, tak nedělat z komára velblouda. Vždyť život je si třeba užít!

Tumblr_mgogyqloto1qj8ib8o1_400_large

Zážitky na celý život.

4. ledna 2013 v 18:44 | MiKi
Začínám mít pocit, že témata týdne jsou čím dál tím víc nudné, zvláštní, ale u tohoto jsem si opravdu hned začala vybavovat co bych si vzala já. Záleží to ovšem i na tom s kým bych tam měla být, jaké by byly podmínky apod., ale napadlo mě asi tohle..
Rozhodně bych se snažila si vzít co nejméně věcí, takže vynechat různé líčidla, malovátka, zbytečné věci. Na druhou stranu.. co kdybych jela se svým přítelem? ( i když žádného nemám :D , trochu sním :D ), každá před svým protějškem chceme aspoň trochu vypadat. Smůla, musel by to se mnou přežít i jako s ošklivou. S sebou bych si vzala asi oblečení, brýle, foťák, jídlo a pití, krémy,spreje proti klíšťatům a komárům, stan, spacáky. Opět.. záleží na tom, jak dlouho bych tam byla, jestli by byl ostrov osamocený. Tohle by mi třeba přišlo zajímavé.. Být týden sama s přítelem na pustém ostrově, bez lidí, bez civilizace, jenom my a dost ošklivých, nechutných brouků, pavouků a různých tvorů. Mít týden volna, užívat si, bez starostí, procházet se po pláži ruku v ruce. Večer pěkně při ohni ležet na pláži, pozorovat moře, milovat se. Zážitky nadosmrti. :)
Muselo by to být hodně zajímavé. V budoucnu bych chtěla navštívit Madagaskar. Je to sice trochu z ruky, ale zato sen. Musí tam být nádherně!

Btw.: Napadlo mě, že bych mohla udělat jakékoliv videa, jenom mi musíte poradit témata, jestli by jste vůbec měli zájem a podobně. Byla bych ráda! :)


Caf9f782d8bmgvslk_43358_8469222075_large

Být sám je někdy lepší, než být se špatnou osobou.

30. listopadu 2012 v 17:08 | MiKi
Trápilo mě to, dost, ale bála jsem se, že mi ublíží kvůli tomu, že chci konec. Ano, takhle začíná má story. Začala jsem si s velmi hodným klukem. Na začátku to byla pohádka, procházka růžovým sadem, bez problémů, bez starostí. Všechno bylo jednodušší. Ale po čase... samé hádky, žádná radost, tolik bolesti, výbuchy žárlivosti z jeho strany, pořád být s pocitem strachu. Bylo to zvláštní, jelikož já nikdy tohle nezažila, vždyť já jsem osoba, která rozdává radost, pořád se usmívám a nic neberu tak vážně abych byla smutná. Ale tohle mi nedalo. Trápilo mě to tak, až mě to změnilo. Ale strach, strach mi nedovolil ho nechat , opustit a říct: JSI VOLNÁ. Ten pocit , že bych si připadala vinná a strach, že jednou přijde a vylije si na mě všechno, co jsem mu napsala či řekla, protože jsem mu věřila.
Jednou už jsem to ale nezvládla, chtěla jsem zase svobodně žít, chtěla jsem si snít své sny a zase si užívat. Napsala jsem mu , že nedokážu být stále ve stresu a víte jak to probíhá, prostě jsem to s nim skončila. Byl to překvapivě hladký rozchod. Chvíli mě mrzelo , že jsem ho nechala, občas na něj vzpomínám. A zrovna MY dva jsme příkladem, že z lásky dokáže být supr kamarádství. Je mi líto toho, jak jsme si ubližovali.
Tohle není kdejaká osvěta, je to můj skutečný příběh, ale nikdo to necítí vážně, dokud si tím neprojde na vlastní kůžu. O tomto řeknu jedno :: '' Být sám je někdy lepší, než ve špatném vztahu.''

Krásný večer, Barča :)

381583_525581957452824_2117453414_n_large

Ale sakra co?!

26. října 2012 v 21:55 | MiKi
Něco je tu špatně? Jenže co to sakra je?
Je to vláda, karma nebo snad lidé? Kdo ví!
Jak je to skoro u všeho. Takové ty špatné věci máme všichni, ať už v rodině, ve škole, poblém s láskou. Podle mě , čím je doba novější a lidé jsou starší , je více zlých věcí. Dříve malé holky v 8 letech nebrečely, že jim rodiče nechcou koupit iPhone. Já v 8 letech důvod plakat neměla, za to jsem strašně ráda! Takové usměvavé dítě bez problémů jsem byla, vlastně doteď jsem.
Teď pro mě, co je asi špatně je můj životní styl. Ne, že bych kouřila , jedla nezdravě, to ne. Nekouřím, jím jako každý druhý člověk, sportuju, akorát na nic nemám čas. Tohle je vážně špatně! Někdo chce jít se mnou ven, ale já nemůžu , kvůli tomu, že se buď učím nebo mám trénink nebo nějaký kroužek. Asi by to šlo trochu změnit, ale osobně mě to vyhovuje, ale okolí ne. Jenže, asi to není můj problém.
Nikdy jsem neměla pocit, že by v mém životě bylo něco špatně! Já svůj život mám ráda!


Tumblr_mcim64olms1rhq3xyo1_500_large

Nežárlím, ale sáhni na něj.....

12. října 2012 v 19:22 | MiKi
Nežárlím, ale sáhni na něj a rozbiju ti hubu! :) :*

Tohle se mi strašně zalíbilo.. Vlastně.. sáhni na cokoliv co je moje a urvu ti pařáty.. :D Ne, nejsem zlá ani sobecká, mám ráda lidi , hlavně když jsou všichni okolo šťastní, ani nedoufám, že se mi to nějak vrátím, ale mám svou hlavu a nenechám si na ní srát!

Znáš to, když máš chlapce / dívku, miluješ ho / jí více než cokoliv na světě, máš o něj / ní takový strach?!

Je to prý přirozený pocit, ale tak strašně to trhá srdce, když ho vidíš s jinou! Děs. Ale co bychom pro lásku neudělali.

Ovšem neberu to tak jenom s láskou. Je to u všeho , co je moje , neznamená , že je tvoje! Například takové soukromí, deníčky, diáře, poznámky, nám holkám obzvlášť není vůbec příjemné , když se nám někdo hrabe ve věcech. Taky u telefonů.
''Půjčíš mi telefon?''
'' Jo , ale počkej .''
* smazat, smazat *
'' Prosím.''
:D Jaká pravda. :D Ne všichni by nás měli znát úplně dokonale, rozhodně ne z našich zápisků. Z toho vyplývá, že co je mé, nepatří do rukou jiných. Půjčují se leda sešity na dopsání úkolů. ;)


Lana-del-rey-ride_large

Mám to na háku, neboť JE MI TO JEDNO!

28. září 2012 v 14:19 | MiKi
Věta, kterou říkáme kamarádkám, když se zeptají, co chceme dělat, kam chceme jít, na co se chceme dívat, co si dáme na jídlo a tak. Jenže většina lidí si neuvědomuje, že i tahle věta může pokazit vztah. Může tolik mrzet.

Comic-comics-fuck-fuck-shit-up-text-favim.com-49207_large_large

Ani nepočítáme kolikrát za den řekneme ' Je mi to jedno. ' Odpovídáme tím na hodně otázek, když se nám nechce přemýšlet. Nechceme rozvádět řeč, tak tímhle sdělíme naše neutrální pocity k věci. Jenže...
Když vám osoba , kterou máte dost rádi řekne ' To je jedno, je mi to fuk' na otázku, která vám denně běhá hlavou, je to těžké. Kluci opravdu někdy dokážou mít děvče tak na háku. Jsou protivní a nám je to potom líto.
Ale .. když chodíte s klukem, dejme tomu, 9 měsíců.. Rozejdete se, kámoši se ho potom ptají : ' To ti to ani trochu nevadí?!' A on odpoví : ' Ne, je mi to jedno' .. myslíte, že je to opravdu tak jedno, jak říkáte?!
Nejhorší, jak taková odpověď může zase způsobit dalších milion otázek!

Není sice nejkrásnější, ale je to máma!

24. srpna 2012 v 22:38 | MiKi
Není sice nejkrásnější, ale mám jí nejraději, protože mě miluje jenom za to, že jsem!
Ano, kdo jiný to je než máma!
Jako první mě držela v rukou a hladila mě. přirostla jsem jí k srdci při prvním pohledu. Bez jakéhokoliv slova mě milovala. Jmenuje se Stanislava. Je jí 37 let a má dvě šikovné dcerky.
Jak jsem ještě v postýlce v noci plakala, byla to ona která za mnou přišla a utěšovala mě. V mladých školních letech mi pomáhala s úkoly, řešila za mě problémy, hojila mi rány, kupovala mi různé věci i když jsem je nepotřebovala, bránila mě a hlavně mě milovala! I když po mě věčně křičela, protože jsem měla nepořádek nebo jsem něco rozbila a i když jsem na ní byla naštvaná, věděla jsem, že mě má přesto ráda. Nebo , doufala jsem v to. Teď se mnou létá po doktorech, drbe mě u kamarádek, dělá si ze mě srandu, pomáhá mi, dává mi prášky při menstruačních bolestech apod.
Nikdy po mě nepřestala řvát, že mám bordel v pokoju. Je mi 15 let a vím, že není dne, když jezdím na bruslích, tak že pokaždé o mě má strach, když nejsem doma, tak má z toho vítr kde jsem, co dělám a jestli se mi něco nestalo. Když je v práci, volá mi skoro pořád. Já spím u kamarádky a vidím svítící telefon s vyzváněním mamky.
Někdy je sice o mě velké péče, ale chápu jí. Jsem blázen , dělám věci které by se jiní báli udělat. Asi proto.
Jak to ukončit. Máma, člověk, kterého bych měla mít nejraději, protože ne každý jí má. Mám jí ráda!!

Black conscience..

19. srpna 2012 v 13:15 | MiKi
Magické, tajemné, pro někoho negativní téma týdne : Černá..
Zdá se vám být černá barva smutná? Popravdě řeknu, že mně ne. Je pravda, že si při černé barvě vzpomenu na zástupy lidí na pohřbu v temných oblečcích. Ale vím, že se s černou dá hrát, hodí se ke všemu, na všem je něco černého a nemusí to znamenat nic škareého.
Máme dokonce i černé svědomí, které sem použila v nadpise. Když se něčeho leknete, tak druhý vypoví : '' Máš černé svědomí nebo co?'' Co to vůbec znamená? Zní to, jako bychom měli část v hlavě a v duši zaplněno jenom černou práznotou.
Černá barva hraje v mém šatníku nejpodstatnější roli. Vlastně je to v tomhle období moje nejoblíbenější barva. Vyjadřuje náladu smutku, neštěstí, zklamání nebo taky neutrálu. Což je můj případ. I když se směju, mám jako každý jiný člověk taky ty 'špatné dny' kdy nemám náladu, proto ho vyplním černou barvou a někdy to dám znát vnějškem. Někdy nad tím ani nepřemýšlím a najednou jsem celá ve tmavém i když je mi zrovna fajn.. :) A dokonce črené oblečení i zeštíhluje. Může se hodit pro dámy. :)
Černo bilé mám i klávesy z nichž hraje pod pokynem mou rukou veselá hudba. Černou barvou malíř vyznačí místa, která by měla člověka přitáhnout.
Věříte v černé kočky? Když ji uvidíte, 3 dny máte smůlu? Není možné, vždyť bychom měli smůlu často. A naši tmaví, věčně ušmudlaní milčci za to ani nemůžou..
Můj článek, je uveřejněn jako černé na bílém i když nutí možná zapřemýšlet nad věcí, nevyjadřuje nic špatného.
Night_mermaid_by_novic_large

Kocour, pes , ségra ..

9. srpna 2012 v 22:17 | MiKi
Kocour , pes , ségra...
Perfektní název vystihující téma týdne!

Doma máme kocoura, v poslední době docela zhuleného.. :D Ne, myslím to vážně, pokaždé večer se někam vytratí, vrací se k ránu poškrábaný, ospalý a vyplašený. Nenechá se skoro pohladit.. Pořád má přivřené oči a vypadá opravdu jak po víkendové párty.. Už ho máme asi 3 roky, ale stále je to MŮJ Tomoušek!
Potom máme psa Bárta, měli jsme králíky, rybičky a tak.
A mojím největším domácím mazlíčkem je ségra.. :D To určitě zná každý, kdo sourozence má.. :X

Stejně by bylo nejlepší , kdyby mi takové medůzy plavaly v akvárku.. :OO ♥
Asi každý by bral doma takové zvířata, které mít nejde , já bych si přála geparda.. :D

Řekni mi to, prosím!

6. července 2012 v 15:59 | MiKi
" Pověz, jaké je tvé tajemství?"
" Nemohu to říct, když je to tajné"
" Pošeptej mi ho, nikomu to nepovím.. "

Tohle určitě znáte..
Jednou jsem se bavila s kamarádkou ve škole.. Byla jsem malá , zhruba 9 let. Vykládaly jsme si až došlo na naše nejtajnější informace. Chtěla povědět to, co jsem nikdy nikomu neřekla. Něco, co nikdo neví, jenom já. Naivně jsem jí pověděla své tajné přání, svůj sen. Slíbila, že to nikomu neřekne. Je mladší než já.. o jeden rok. A pověděla mi, jestli si myslím, že mi to výjde. Já souhlasně přikývla. Ona se pousmála. Šly jsme každý do jiné své třídy. Seděla v lavici s mou druhou kamarádkou a pověděla jí můj chtíč. Spolu mě poté pomlouvaly. Od té doby nevěřím lidem, nenávidím holky a mám svou hlavu. Bylo toho víc. Takových lidí, kteří vše prozradí. Ale odbočuji od témata.

Tajemství se nikomu nesmí říkat. Není to ledajaká zpráva. Je to tajná informace, která nesmí jít dál, musí zůstat u nás v hlavě.
Nejlepší jsou malé děti.. na něco se zeptají a ty jim řekneš.. " To je tajemství! " a ony se na něho pořád vyptávají :) Jsou roztomilí.
Měla jsem sen a v něm jsem jela autem, nabourala jsem a ležela dlouho v nemocnici, dokonce i lékaři mají tajemství. Můj doktor, co mě měl na starost, nic nemohl říct mojím kamarádům. Neřekl ani jak na tom jsem, ani kdy budu zdravá.
Z toho vyplývá, že tak jako každý jedinec, tak i skupina lidí, spolupracovníci, manželé, rodiny, sourozenci, kamarádi mají svá tajemství. Teď už je jen na nás, jestli si je necháme pro sebe nebo pustíme je dál.
Hezký den. :)

Tumblr_m6dv2eo2mi1qidznao1_r1_500_large

Všade dobře, doma nejlépe.

18. června 2012 v 21:25 | MiKi
Známé přísloví. Zaručeně pravdivé. :)
Jinak vás zdravím na mém blogu, opět a zase píšu na téma týdne. Dnešním tématem je '' Cestování. '' Tak se do toho dám :)

Už odmalička cestuju, ať už na dovolenou, k babičce, k tetě. Taky cestuju ve škole.. bohužel jenom prstem po mapě. Možná jen na výlety, které jsou vždycky poblíž. Nic moc krásy na výletě nevidím. Ale dovolená ať už s rodiči nebo s přátely. Tohle mě vždycky na prázdninách baví!

375414_10150486330928915_600321552_n_large
Letos jedeme do Španělska! Je to pro mě něco úžasného , nepoznaného. Nikdy jsem tam nebyla. Těším se jako malá. A co mě na cestování nejvíce baví? Že jsou tam lidi takoví nezaujatí, je to něco nového. Nic neřeší a užívají si. Jiné památky, tradice. V obchodech prodávají jiné potraviny. Mají jiný styl hudby, oblečení a tohle se mi líbí! Nevidím tam to co každý den když jdu do školy! Na cestování jsou vzrušující věci kolem při jízdě. Třeba v letadle.. vidíte mraky ze zhora, všechno je jiné. Cesta vlakem.. Vítr vám vlaje ve vlasech, skoro ani nemůžete dýchat, ale je to zajímavé.
Cestování pojmu jako dovolenou , tůry, cesty autem , vlakem apod. každý si to vezme jinak, nevím jestli je tohle dostačující, ale zrovna tohle mě vystihuje! A jak se už dlouhá léta říká.. : Všude dobře, doma nejlíp!! I když se mi na místě líbí sebevíc, to pouto k domovu tam je! Kamarádi, vesnice, venkonský prostor mě táhne. :)

Sežer make-up, potom možná budeš KRÁSNÁ i zevnitř.

12. června 2012 v 17:05 | MiKi
Vítám Vás! :)
Celá natěšená jsem se dívala, co je tento týden za téma.. Zarazilo mě to, protože tento týden je '' Krása ''.
Proč je to pro mě tak těžké téma? Proč nemám 'krásu' ráda? Vše se dozvíš!

Opět přidávám svojí fotografii, aby jste věděli, že autorka blogu se kráse zdaleka vyhýbá.


Nejdříve jsem nevěděla, jaký mám dát název.. Pak mi trklo hlavou tohle.. ( Sežer make-up, možná budeš krásná i zevnitř.) Asi proto, že v krásu člověka dvakrát nevěřím. Dobře, když jdu po ulici, vidím pěkného kluka, tak řeknu, že je krásný, ale nevím jak se chová. Rozhodně neberu člověka nádherným jenom kvůli vzhledu.
Jsem ráda, že se ještě v této době najdou kluci , kteří si vybírají holku i podle chování. Přece se rozděluje člověk na dvě části - vnější - ta vzhledová část a vnitřní - chování. Kluci se za mnou dvakrát neotáčí a přesně vím proč. Protože nejsem hezká. Nemám ráda ty lidi co soudí podle vzhledu. Třeba když je někdo potetovaný, tak ho za to odsuzují, někdy kvůli tomu nemají práci kterou chtějí, ale proč? Když jsou třeba hodní, starostliví, pečliví a nenahraditelní. Tohle mě na světě opravdu štve.
Vracím se k tomu.. nevěřím v krásu člověka. Proč..? Jelikož vidím namyšlené dámy, namalované, na podpatcích, které nejsou vůbec hezké, ale bohužel sebevědomí je táhne k tomu aby si to myslely. Bohužel se nijak neliší od ostatních, ale myslí si , že mají navíc. Zato děvčata, která si myslí , že jsou škaredá, jsou v podstatě jiné - hezké, ale bohužel bez sebedůvěry.
Samozřejmě krásné může být všechno - zvířata, rostliny, památky, různá místa, ale hlavně nezapomeňte, že v něčem krásní jsme všichni! :)

Incest // Hřích

21. května 2012 v 15:26 | MiKi
Zdravím . Týdením tématem je nyní ' incest '. Nevím o tom skoro nic, neboť se takové slovo v mém okolí používá velice zřídka.
Incest - z latiny hříšný - je sexuální aktivita příbuzných osob např. rodiče se dětmi, bratr a sestra,sestřenice. Je to jakéhokoliv pohlaví a je prý docela rozšířený. Okolo mě se tady tohle neděje, nebo o tom nevím. Ale co na to říct? Nebudu psát jestli je to správné nebo špatné. Když se přitahují, chcou zažít něco nového, nastane to úplně v nečekané situaci dobře. Opakování incestu by se asi odehrávat nemělo. Jen si představte, jaké by to bylo, kdyby dva sourozenci spolu měli dítě.
Četla sem, že se to v některých zemích trestá. No podle mě by to tak být nemělo. Není to zvykem, ale je to přirozené. Člověk za to nemůže!
To je z mé strany asi vše. Nevím co dál dodat.
Mějte se fajn, nebo aspoň lépe jak já! :)

Tumblr_m4djlbape01rpd6rdo1_500_large

Minulost aneb jak s ní válčím já.

25. dubna 2012 v 22:00 | MiKi
Je to zrádné, je to to, na co jen tak nejde zapomenout, je to pomyslná věc, kterou říkáme, když se něco v nedávné době stalo- něco zlého, ale nechceme si to přiznat. Co to je?
Je to jasné je to ta zatracená minulost!
Každý ji bere jinak i když všichni máme dvě strany minulosti - tu dobrou a tu na kterou neradji nevzpomínáme.


'' Je to minulost! '' I když je to možná zlé.. Říkám to.. Zrovna tehdy, když se mě někdo zeptá jestli jsem chodila s danou osobou a v duchu bych to raději zapomněla. Říkám to i tehdy když se mi něco povede, ale zároveň i když nechci.

A teď pozitíva. Když zavzpomínám na minulost - dětství, hračky, první lásky .. Je to fajn a sem na to hrdá!! Líbilo se mi to. Já v 7 letech měla písek, bábovičky a kamarády se kterýma sem chodila každý den ven. Nynější 7-mi letí mají telefony, iPhony a žádné pořádné přátele. Měla sem se daleko lépe než teď. Mojí krizí bylo, že jsem nevěděla jakou barvu si mám vybrat na vymalování obrázku. Jenže nyní? Mám strach ohledně středních škol, pomalu ztrácím jisté kamarády a jsem nervózní. Nejsem jediná co to takhle má, že?!

Zrcadlo, zrcadlo ..

1. března 2012 v 14:08 | MiKi
Téma zrcadlo..
Já vždy když se podívám do zrcadla, tak nad sebou kroutím hlavou. Zvláštní, vím, ale nemůžu si pomoct. Nemám krásné tvářičky, nemám postavu jako modelka, nemám rovné a hubené nohy. Možná je to tím, možná že ne. Světle béžové pozadí koupelny a já. Už i ta zeď je pomalu zábavnější než já ( :D ) .
V zrcadle někdo vidí vzpouru, někdo sebe jako nejkrásnějšího člověka a lidi s fantazií si v zrcadle vymýšlejí nový svět. Ten lepší. I když jsem to nikdy nějak nevnímala , se sluchátkami v uších jsem se na sebe dívala. Ze svého seznamu 200 skladeb v telefonu , nevím z jakého důvodu , jsem si vybrala TU. Pomalou klidnou kytarovku. V tu chvíli se mi v hlavě zobrazilo snad tisíc otázek. ' Proč vypadám takhle?' ' Nejde něco změnit?' Apod. Pak sem se prohlížela a viděla se jako malé , střapaté a smutné strašidlo. Nahodila jsem svůj pofidérní úsměv, učesala si vlasy, namalovala a šla ven se zvláštním pocitem.

Takhle to vidím já.

TT - Žít je to co se musíme naučit sami!

26. února 2012 v 18:08 | MiKi

Žít to je to, co nás ve škole neučili! Přece se říká ' Na co se učit? Život nás proškolí sám.'
Přátelé , rodina , zvířata a oblíbenosti nás drží nad vodou! Ve škole se učí to , co sice v praxi můžeme využít, ale nikoho nenapadlo mít hodinu života! Zní to bláznivě , ale celou hodinu probírat to , jak bychom se měli jak zachovat v dané fázi žití a jak se přizpůsobit faktům , které nás v životě neminou by taky bylo plus. Každý máme jinak vysněný život, jak ho strávíme , jak ho budem užívat. Škoda jen , že se některé sny skutečností nestanou. Je dobré mít svůj osobní plánek do budoucna. Jenže se na něj nesmí poutat úplně, protože kdyby něco nevyšlo , ten smysl života by tu pro někoho nebyl!
 
 

Reklama